Quest ze dne 21.10.2005 - zapsal: Emhyr var Emreis
Vítezný príspevek ze souteže o Hrácský príbeh od Nessy Rokwen:
Kdesi v Baradu...
Sledujeme podivnou dvojici - clovek podpírajíci mladou elfku. Dojdou k domu, kde elfka sedne na kamen, slozi hlavu do dlani, pak zvedne oci a rekne: "Dekuju ti Emhyre."
Ale vratme se o par dni zpet.
Elfka se vrací pozde vecer - spís brzy z rana domu, do Edorasu. Spinavá, znavená, telo pokryté spoustou krvavých srámu. Hlavu plnou roztodivných myslenek, plná odhodlání. Otevre dvere od pokoje, kde na luzku odpocívá slachovitá zena. Kdybyste se jí podívali pozorne do tváre, vsimnuli by ste si stejných rysu, stejných plných rtu. Zena na luzku se posadila. "Kde jsi zase byla celou noc?"
"Matko, musím se te na neco zeptat. Nikdy jsi nemluvila o mém otci. Proc s námi není? Jaký byl? Jak vypadal? Kde vlastne je? Co se s ním stalo? Rekni mi o nem konecne neco." vychrlila ze sebe vse, co ji tak dlouho tížilo.
Zena se zarazila. V ocích se ji na okamzik zaleskly slzy. Pak ale na elfku vrhla nenávistný pohled. "Tak ty chces vedet kdo byl tvuj otec?" hlas jí preskakoval vztekem. "Dobre, povím ti o nem neco víc. Asi si zaslouzis znát konecne pravdu. Kdyz sem byla mladá asi jako ty, casto sem se toulala po svet?. Chtela jsem poznat kazdý kout, kazdý strom, kazdý kousek krajiny. Casto jsem bývala pryc celé dny - jako ty. Jednou jsem ale zasla dál, než jsem mela. Potloukala jsem se Temným hvozdem. Schylovalo se k veceru a já jsem si udelala malý ohýnek na kterém jsem opékala divokého králíka, kterého jsem ulovila po ceste, a schoulila jsem se do pláste, aby mi nebyla zima. Jak já byla hloupá. Mozná vune masa, mozná ohen prilákal skupinku temných postav. Nez jsem se vzpamatovala, byla jsem svázaná. Prepadli me. Jeden clovek a dva skreti, nebo co to bylo. Dodnes se divím ze me rovnou nezabili. Lezela jsem na zemi svázaná a ti tri se o necem dohadovali, asi o tom co se mnou provedou. Porád se smáli. Polévali me krví mrtvé srny a lili mi její krev do ust. Pili jakousi tmavou smradlavou tekutinu. K ránu ale konecne usnuli. Doufala jsem, ze se mi podarí odplazit a nejak se zbavit svých pout. Jenze jak jsem se hnula, ten clovek po me skocil s nozem v ruce. Chytil me za provazy a táhnul hloubeji do lesa. Kdyz jsme byli dostatecne daleko od tábora, chytil me za vlasy a trhnul se mnou na zem. Pak se nademnou nahnul a udelal nejpodivnejsí vec, která se mi kdy stala - preríznul mi pouta. Okamzite jsem se pokusila utéct, ale byl rychlejsí jak já. Znovu me strhnul na zem a smál se. Pak mi rekl vetu, kterou si budu pamatovat do doby než naposledy vydechnu "Nic není zadarmo." Tenkrát jsem si myslela ze je to nejhorsí noc mého zivota. Kdyz ukojil svuj chtíc, nechal me tam lezet a odesel. Nekolik dní jsem bloudila, nez jsem konecne dorazila domu. Za pár týdnu jsem zjistila, ze jsem tehotná. Nemohla jsem dál zustat v Lorienu. Nikdy by neprijali muj osud. Proto jsem se vydala do Edorasu. Mela jsem tu pár prátel, ti mi nakonec pomohli. A pak ses narodila ty. Casem jsem doufala ze zapomenu, ale byla jsi na svete ty. Ty s tema proklatýma modro-zelenýma ocima jako on. Kazdý den si mi pripomínala to, co se mi stalo. Kazdým dnem kdy jsi rostla jsi byla víc jako on." hlas se jí zlomil.
"Takze proto me tak nenávidís?"
Zena jako by její otázku ani neslysela, pokracovala dál ve svém vyprávení. "Jednoho dne, to jsi byla jeste hodne malá, ta mordorská cháska napadla Edoras. Brána padla, dostali se dovnitr - do mesta. Nebylo se kde ukryt, mnoho mých prátel padlo. A tehdy jsem ho znovu uvidela. Velel celé té obrovské armáde. Dojel az k nasemu domu. Zustala jsem zde sama. A on me poznal. Zase se zacal smát. Celou tu chásku poslal jinam a sám si vkrácel do naseho domu. Jako by mu to tu patrilo.Ale já se ho nebála, uz mi bylo vsechno jedno - jen jsem tam stála a dívala se na nej jak se blíží a usmívá. V tom jsi zacala plakat. Prisel az k tobe a poprvé jsem v jeho ocích uvidela udiv. Jenze pak se mu na tvar vrátil zase ten dábelský usmev. Myslela jsem ze nás obe zabije, ale on me podruhé v zivote prekvapil. Vzal te do náruce a zavolal ty svoje poskoky. Ti me spoutali a nalozili na kone. Jeli jsme celou noc, a az k ránu jsme dorazili k opustenému domu. Odnesli me dovnitr. Nechali me spoutanou a odjeli. Jen on zustal, tebe v náruci. Rozvázal me a pak velmi dlouho mluvil. Za celou tu dobu se me ani nedotknul. K veceru odjel. Neprikázal mi, ze tam máme zustat, ale já vedela, ze by si nás stejne nasel. Stejne jsem nemela tusení, kam bych mela jet. Tak sem zustala, nepremýslela jsem nad tím, co bude. Vedela jsem, ze prchat nemá cenu, nebylo proste kam. Jezdil docela casto, vzdycky sám. Asi se vracel z bitev a hledal útociste. První noc jsem se ho pokusila zabít. Seslal na me nejaké kouzlo a já se nemohla hýbat. Sice jsem se o to jeste nekolikrát pokusila, ale nebyl z tech co by se dali nekdy prekvapit. Tak to bylo asi rok. Pak jezdil cím dál méne, az jednou se proste nevrátil. Když si byla vetsí, vrátili jsme se sem."
"Takze zije? Ono je mozné ze muj otec zije? Já to vedela. Vedela jsem ze nemohl být zádný slaboch jako ty."
Matka prekvapene vzhlédla. "Já ho najdu. Spoustu let cítím, ze sem nepatrím. Vzdy me to táhlo k Mordoru a já uz konecne vím proc..."
Emhyr var Emreis

© 2003 Sam Speed