Příběhy

- Velký příchod

- One Ring



Velký příchod


první mrtvý, pak hned druhý,
děvět postav v černém jen,
Potkáš-li je jsi hned tuhý,
už neuvidíš nikdy den...


... Začínal soumrak. Slunce se líně zaklánělo za horizont skalního masívu, jenž se čnil nad Edorasem jako obrovský gigant. Nikdo se zdravým rozumem nikdy na jeho vrcholku nestál – bylo to totiž místo obývané hrůznými obry a ještě daleko krvelačnějšími příšerami, avšak jejich přesný popis znám nebyl – nikdo, kdo se s nimi dostal do křížku se totiž domů živ nevrátil. Nebyly to však pouze nestvůry, bytosti ze samotného srdce všeho zlého. S takovými by si snad, i když s obtížemi, edorašští rytíři poradili. Byl tu ještě jeden důvod. Vždy, když se blížila noc a slunce se zaklánělo za obzor, objevily se na vrcholku hory siluety černých jezdců na koních stejně temné barvy. Devět temných stínů, poslů smrti. Dokud se však drželi v ucitvé vzdálenosti od města, nikdo tomu nevěnoval přílišnou pozornost.

Vesničané z města, většinou zruční řemeslníci, měli práce nad hlavu a tak jim nezbývalo nic jiného, než spoléhat na městské stráže, jichž tu byl bezpočet.

Stalo se to, když slunce definitivně zapadlo za obzor, příjemný letní větřík vystřídal ten noční, chladnější. Přestože se blížila tma, město Edoras stále žilo svým večerním životem. Stájníci hřebelcovali koně, řemeslnící opracovávali mnohé druhy dřev na výrobu těch nejrůznějších střelných zbraní a kouzelnických holí, či bouchali do žhavých kovů kovářskými kladivy.

Gordian, syn věhlasného kováře, sténal pod tíhou dvou plných věděr vody, pro které byl otcem vyslán k místní bystřině, jež obtékala východní Edoraskou zeď. Na chvíli dva po okraj naplněné kýble položil na zem, posadil se na pařez mohutného stromu a otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. Náhle se zastavil uprostřed pohybu a zahleděl se na hladinu vody ve vědrech. Nebyla klidná, jak by každý, kdo položí vědra na zem, předpokládal. Hladina se natřásala. A potom to Gordian ucítil i v nohou – slabé otřesy, bijící v pravidelném rytmu. Pak je i zahlédl.

Ze záhybu cesty, vedoucí k bráně do Edorasu, se vyřítila skupina devíti černě oděných jezdců. Ačkoliv byla skoro tma, jejich černí oři byli snad ještě černější než ta nejtmavější tma, kterou kdy viděl.

Od kopyt děsivých koní se zdvíhaly oblaka prachu a odlétávaly drobné kameny. Do tváří jezdcům díky nízko spuštěným kápím jejich temných plášťů vidět nebylo, ale každý, kdo by tu hrozivou skupinu zahlédl, by se jim do očí dobrovolně zapodíval, ani kdyby mohl.

Gordian stál jako přimražený. Jazyk se mu lepil na patro, krev mu tuhla v žilách. Snažil se přemoci svůj strach, dát pletoucím se nohám ten potřebný impuls a rozeběhnout se do města, do bezpečí stráží. Jeho nerozhodnost mu tehdy zachránila život.

Stál na cestě, bradu pokeslou v úžasu nad obrovskou temnou silou, která z jezdců sálala, netknutá vědra rozlitá u nohou. Duševně se připravil na jistou smrt a naposledy se zadíval na hrozivě se lesknoucí čepele mečů a ostré záblesky jdoucí z magických holí, které svíraly dvě z devíti postav.

Když byli tajemní jezdci na pár kroků od něj, zavřel oči. Dlouho se nic nedělo. Ačkoliv to byla chvilička, Gordianovi se to zdálo jako věčnost. Jezdci se rozestoupili a ze dvou stran jej objeli. Jakmile ho minuli, vrátili se do sestavy, ve které je poprvé zahlédl a s nezměněnou rychlostí se blížili k městským branám.

Konečně se městem rozezněl poplašný zvon a z městských bran jim vyjeli naproti gondorští jezdci, nejméně v trojnásobné přesile. Z hradeb města je vydatně podporovali edoraští lučišníci. Boj, jestli se tomu tak dalo říkat, probíhal bleskově. K Gordianovi doléhal pouze třeskot mečů, výbuchy ohnivých koulí, jdoucích od magických holí, jež vrhali čarodějové na černých ořích.

Nestačil se ani pořádně rozkoukal a spatřil devět černých jezdců, dobíjejících raněné gondorské vojáky. Polámané šípy ležely všude kolem, avšak nezdálo se, že by nějaký z nich zasáhl svého cíle. Ve vzduchu byl cítit pach spáleného masa, do dálky se rozléhaly zoufalé výkřiky umírajících vojáků. Jeden z nich, poslední žijící, se znenadání zvedl, vyskočil na jednoho napůl splašeného koně, jež v bitvě ztratil jezdce a zbaběle vyrazil tryskem do bezpečí lesa. Jedna z černých postav se bleskově otočila v sedle a zacílila velkou kuší z temně rudého dřeva, postříkaného gondorskou krví. Ozval se drnkot tětivy a svist šipky, prorážející při letu vzduch.

Prchající nedorazil daleko. Černě opeřená šipka se mu zaryla přes prohnutý zadní plát brnění do zad mezi lopatky, z úst mu vystříkla krev a spadl po zádech z koně. Ten zaržál, zdvyhl se na zadní a odcválal do lesa, vláčíc po zemi mrtvého vojáka, jemuž uvízla noha ve třmenu.

Skupina smrtících jezdců se opět otočila zpět a vyrazila k otevřeným branám města. Vesničané, pozorující masakr z brány, se s výkřiky rozprchli do svých domovů. Nebylo jim to však nic platné.

Ten den zemřelo ještě hodně obyvatel gondorského města Edoras.


* * *


„Kdyby se někdo městem procházel jen týden poté, nevěřil by, že právě kráčí tím hrdým, bohatstvím oplývajícím městem Edoras. Zahlédl by spálené domy, pozabíjená zvířata, rozporcované obyvatele...

Necítil by nic jiného než pach polorzložených těl, nezahlédl široko daleko nic jiného než obrovské kaluže krve. Takový masakr už dlouho nikdo nezažil od té chvíle než ti tupí vládci gondoru zjistili, že za Sauronových časů bylo zotročeno mnohem více Númeronských a lidských králů, než se kdy v jakékoliv gondorské kronice či knize dochovalo. Jenom temná síla ví, kolik jich bylo…A právě v tomto temném věku povolal Marghul opět devět svých nejschopnějších duchů, které jeho služebníci dlouho učili v umění boje a temné magie, aby mohli sloužit u devíti prstencových přízraků. Když byl jejich výcvik úspěšně ukončen, dal jim opět jejich hmotnou podobu…“

Muž středního věku dovyprávěl svůj příběh a pohodlněji si poposedl, bedlivě sledujíc svého posluchače. Král se zamračil.

„Byl to jistě zajímavý příběh, to ano. Ale mám otázku: Pokud vím, Gordianovi bylo tenkrát kolem deseti let, jak jsi mi před chvílí vyprávěl. A masakr v Edorasu se odehrál před třemi lety, na to se nedá zapomenout… Doufám že se neurazíš, ale jako třináctiletý hoch mi tedy nepřipadáš… Měl jsem tu už hodně vypravěčů, co tvrdilo, že bylo u přepadení Edorasu a přežilo… Ale já jsem možná starý, avšak mysl mi pořád slouží dobře…. Takže promiň že to tak otevřeně prohlásím, ale tvůj příběh byl lež! A víš jak gondorský král naloží s takovými, co si dovolí lhát svému králi?“

Cizinec dál klidně hleděl králi do tváři. Potom se pomalu zvedl, sebral ze země hůl a plášť a vykročil k východu z královy síně. Potom se ještě naposledy ohlédl, a pravil:

„Mysli si co chceš, králi. Já tam byl. A tenhle příběh je pravdivý. Mysli na něj a zařiď se podle něj, protože Mordor sílí. A další krveprolití v jednom z hlavnéch Gondorských měst moc morálky nepřidá. Sbohem.“

Král se rozzlobeně postavil, nasadil si korunu, jenž si v průběhu vyprávění odložil na stůl a křikl na odchozího:

„Stůj! Nikdo nemá právo otáčet se ke králi zády. Kdo si myslíš že jsi? Kdo, když ne Gordian?“

Odpovědi se nedočkal.

Obrovské dvoukřídlé dveře, vedoucí do sálu, kde král vyslechl příběh, se náhle prudce otevřely. Do místnosti zavál studený vítr a objevily se siluety osmi temně zahalených postav na černých ořích. Poslední z postav, držela za uzdu devátého koně, na kterého hbitě naskočil cizinec, jenž králi ještě před chvílí vyprávěl příběh.

Pokynul králi a vrhnul po něm poslední pohled, který nemohl znamenat nic jiného, než že se ještě setkají. Potom pobídl koně a devítka se ztratila v mlze.


* * *


Možná to bylo královou píchou, možná jen gondorský lid nevyslyšel jeho obavy z útoku. Jako by všichni zapomněli na to, co se před několika lety událo v kdysi pyšném Edorasu…

Možná právě proto bylo měsíc na to prolito v dalším z měst tolik gondorské krve….




One Ring

Three Rings for the Elven-kings under the sky,
Seven for the Dwarf-lords in their halls of stone,
Nine for Mortal Men doomed to die,
One for the Dark Lord on his dark throne
In the Land of Mordor where the Shadows lie.
One Ring to rule them all, One Ring to find them,
One Ring to bring them all and in the darkness bind them
In the Land of Mordor where the Shadows lie.



© 2003 Sam Speed